V chaloupce na samotě u lesa se jednoho sobotního rána, devět týdnů před prvním plzeňským TEDxem, probouzí 11 organizátorů a pes. U snídaně probírají nápady a plány, které nadšeně spřádali předchozí večer u ohně a s napětím očekávají Evu Lukavskou. Když nám totiž před pár týdny řečnice Eva Lukavská nabídla, že nám během teambuildingu může ukázat, čemu se věnuje, s nadšením jsme přijali. To jsme ale ještě netušili, jakým skupinovým úkolem to všechno začne…
Odešla jsem za dveře a netrpělivě přemýšlím, co mě čeká, až mě pustí dovnitř. Za pět minut mě Eva volá zpátky do místnosti. Vrací se mi vzpomínky na dětskou hru „my jsem muzikanti a přicházíme k vám…“. Akorát tady jsou pravidla obrácená a já netuším, co se bude dít. Všichni stojí na židlích. I na mě jedna zbyla. Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji ostatní. Nikdo nic neříká, jen někteří na rukách ukazují různá čísla. Najednou se začali opatrně obcházet a měnit svá pořadí. O co se tu sakra snaží? Ztraceně se rozhlížím a hledám někoho, kdo mi objasní situaci. Občas na mě taky ukazují čísla nebo dokonce těhotenské bříško a porod. Nechápu. Nic mi nedává smysl. Po tichu vyčkávám a až když na mě Pavel mává jedničkou, všechno mi dochází. Celý experiment končí, až když vítězoslavně stojím na správné straně půl kruhu. Radostně se usmívám a se mnou i ostatní. Akorát uvnitř cítím ještě doznění napětí a chaosu z posledních pár minut. Úkol splněn!
To byl můj pohled na malý experiment, který nám ukázal fungování týmu. Měl celkem jednoduché zadání – seřaďte se podle data narození. Zní to jednoduše. Ale zkuste si představit, že stojíte do kruhu na židlích, nesmíte stoupnout na zem, při tom nepromluvit ani slovo a k tomu všemu jeden člověk vůbec netuší, co má dělat? Vskutku neobvyklá zkušenost.
Eva Lukavská, tato charismatická dáma pootevřela dveře k tématu nenásilné partnerské komunikace a přiblížila nám teorii „kruhu“ o spolupracování dvou a více lidí, která se dá uplatnit nejenom v pracovním, ale i osobním životě. Na vlastní kůži jsme si vyzkoušeli experiment, jež byl jenom začátkem do dalších diskuzí. Bylo zajímavé poslouchat, že každý ho prožíval trochu jinak. Společně jsme objevili, kde má náš tým svoji sílu a naopak, kde skrývá své stinné stránky. V druhé části odpoledne jsme podrobněji probrali jednu z kapitol, a to společný jazyk. Abychom se dorozumívali jasně a bez žádných domněnek, ukázali jsme si rozdíl mezi subjektivním a popisným vyprávěním. Předávané informace by měly být co nejpřesnější, tzn. popisovat vše tak, jak to naše smysly vnímají a zároveň použít srozumitelný jazyk pro všechny.
Díky Evičce jsme si uvědomili plno nových věcí a posunuli jsme se zase o krůček dál. Náš tým se chce stále zlepšovat a bez efektivní komunikace by to určitě nešlo. Děkujeme naší řečnici za její čas, který nám na naší cestě věnovala. Už se nemůžeme dočkat, až odkryje část svého životního příběhu a veřejně se podělí o svůj pohled 15. října v Moving Station.
Napsala: Veronika Feifrlíková (tým TEDxPlzeň)
